Festival Čokolády Tábor
čokopárty
Toulava

 

Facebook

 

Náš facebook

 

 

 

 

Doporučujeme navštívit:
(partnerské weby)

 

Doporučujeme: Navštivte také stránky www.visittabor.eu - Oficiální web města Tábora

BONBON - Exkluzivní čokoládové bonbony a pralinky podle originální receptury

Café Budík - u nás máš času dost!

Období mezi dvěma světovými válkami

 

I když rozbití Rakouska-Uherska přineslo průmyslu čokolády a cukrovinek značné omezení odbytišť, všeobecný hospodářský rozvoj toto minus brzy odboural. Československo se brzy zařadilo k nejprůmyslovějším státům světa.

Průmysl čokolády a cukrovinek se mohl naplno nastartovat až v roce 1920, protože v letech 1918 – 19 byl na přechodnou dobu zcela zakázán dovoz kakaových bobů. Ale již o rok později bylo dovezeno 2,420 t kakaových bobů.

Bylo jasné, že bude nutné přebudovat výrobu čokolády především na vývoz. Výrobce čekaly dva úkoly – vylepšit technickou zaostalost výroby a prosadit novou značku Made in Czechoslovakia na zahraničních trzích, což nebyl vůbec lehký úkol.

 

Obrovský trh monarchie byl ztracen, zbýval omezený československý trh a vývoz. Úspěšně byl vyřešen problém „odrakouštění“ hospodářství měnovou reformou a zákonem o převedení sídla zahraničních akciových společností na území nového státu. Jednalo se hlavně o pobočky již zmíněných německých firem. Ztráta zahraničních trhu se rovněž částečně vyrovnala růstem vnitřní spotřeby, protože v prvních letech po válce byl hlad po čokoládě a cukrovinkách značný.

 

Tato obliba sladkostí a k tomu poválečná konjunktura vyvolaly zakladatelskou horečku. Bylo založeno obrovské množství více jak 60 továren na cukrovinky, čokoládu a trvanlivé pečivo. Rovněž předválečné továrny rozšiřovaly a modernizovaly svojí výrobu. Spekulovalo se s tím, že investovaný kapitál v důsledku dobrých podmínek v tomto odvětví výroby bude nejvýhodněji uložen a zúročen. Nový průmysl se stal důležitým odběratelem i pro mnohá jiná výrobní odvětví, která se specializovala na zařízení a potřeby k výrobě cukrovinek a čokolády. Cukrovinkářské továrny byly nejhustěji koncentrovány u severních hranic Čech a ve významných průmyslových centrech – v Praze, Brně, Olomouci, Bratislavě, Kolíně.

 

V roce 1922 vstoupily v platnost „Konvence průmyslu čokolády a cukrovinek“. Zavazovaly účastníky jednotnými prodejními podmínkami, ale tvorba cen zůstala v soutěži volná. V letech 1921–23 představoval dovoz kakaových bobů asi 600 vagónů ročně. V následujícím roce stoupl na 865 vagónů. Československo tak poprvé předstihlo dovozem bobů švýcarský čokoládový průmysl a zařadilo se za USA, Německo, Anglii, Francii a Holandsko, udržovalo si krok se Švýcarskem a Španělskem. Zájmovým sloučením 54 továren byl v roce 1925 založen „Spolek průmyslu čokolády a cukrovinek v Praze“, který hájil společné zájmy podnikatelů.

 

V období před světovou hospodářskou krizí zaměstnával cukrovinkářský průmysl ve 180 větších či menších továrnách/z toho 40 bylo zařízeno na výrobu čokolády a kakaa/ na 20,000 lidí. Z dvanácti největších čokoládoven bylo 6 českých a 6 německých. Kapitálové zastoupení vypadalo takto: 50% český, 40% německý a 10% ostatní zahraniční kapitál.

V roce 1927 se zpracovalo asi 3,000 vagónů domácího cukru a 667 vagónů dovezených bobů, které stály přibližně 50 milionů korun. Z toho se vyrobilo na 1,400 vagónů čokoládových výrobků, průměrně na 1 obyvatele 1 kg. V uvedeném množství ale nebyly zahrnuty kandity, trvanlivé pečivo a různé cukrovinky. Náš dovoz kakaových bobů činil přibližně 1,5% světové produkce. Většina zboží se spotřebovala v tuzemsku, export v nejpříznivějším roce představoval 20 vagónů čokoládových výrobků a 40 vagónů cukrovinek v celkové hodnotě 3,2 miliónu korun. Naproti tomu dovoz zahraničního zboží dosáhl přes 11 miliónů Kč ročně. O distribuci výrobků se staralo kromě 6,000 cukrářů a 7,000 speciálních obchodníků ještě

100,000 dalších obchodních jednotek. Je zajímavé, že konzumní druhy čokolády a kakaa byly asi 4x levnější ve srovnání s cenami před 1. světovou válkou. Žádná jiná potravina nebyla vzhledem k předválečným poměrům tak levná.

Světová hospodářská krize /1929 -1933/ zasáhla ČSR později. Zapůsobila silněji a trvala déle než ve většině průmyslových zemí. Na podzim roku 1932 dosáhla svého kulminačního bodu – průmyslová výroba poklesla na 56%. Čokoládový průmysl zavedl řadu úspor při výrobě a prodeji/např. otevření továrních prodejen/, ale ani to nestačilo na zvyšující se ceny surovin. Nehledě na to, že průmysl čokolády a cukrovinek prodělával již delší dobu vleklou krizi, způsobenou vysokou nadprodukcí z dob konjunktury. To vše vedlo podnikatele k ostrým konkurenčním bojům, v některých případech i k použití dumpingových cen.

 

Naše výrobky se nedokázaly prosadit ani na zahraničních trzích, protože byly příliš drahé, i když svou kvalitou byly plně srovnatelné s výrobky zahraničními.

 

Továrny zpracovávaly asi 20% dovezených a 80% domácích surovin. Přestože světová cena cukru neustále klesala, československý cukerní kartel uměle držel domácí cenu na třikrát vyšší úrovni. Přednost dostal export našeho cukru na úkor průmyslu, který cukr zpracovával. Vyvážely se až dvě třetiny domácí výroby cukru, a to pod hranicí výrobní ceny.

 

Clo na dovoz kakaových bobů bylo vysoké – 116 Kč za 100 kg, na kakaové máslo 180 Kč, zatímco zahraniční čokoládovny/především švýcarské/ zpracovávaly boby nakoupené téměř bez cla. Negativně se také projevila doložka nejvyšších výhod/udělená v roce 1927/ na dovoz švýcarských čokolád do Československa. Zdanění čokoládového průmyslu představovalo 24 haléřů na každých 100 haléřů prodejní ceny zboží. Dalším rušivým činitelem byly i spekulativní nákupy bobů, a proto byl v roce 1935 ustaven provizorní čokoládový kartel. Účelem dohody byla úprava rozsahu výroby na podkladě kontingentace nákupu kakaových bobů, kontroly cen výrobků, jakosti a standardizace zboží. V roce 1937 byla kontingentace zavedena úředně. Rozdělováním zahraničních surovin byl pověřen „Spolek průmyslu čokolády“.

 

V letech 1936–7 se spotřebovalo 1100 vagónů kakaových bobů ročně, což bylo 2,5% světové produkce. ČSR si tak udrželo páté místo v Evropě a sedmé místo na světě. Podniky se spotřebou 10 vagónů bobů ročně představovaly 81% všech našich výrobců. Nad 25 vagónů to bylo 12% a s kapacitou na 40 vagónů 7%. Pod vlivem zvýšeného nákupu bobů v zemích, kde si vytvářeli válečné zásoby, docházelo postupně ke zvýšení jejich cen. To se týkalo hlavně Německa.

 

V roce 1937 byl největším podnikem co do počtu zaměstnanců Orion, průměr 1424 lidí, v sezóně dokonce 2173, kolem 1000 zaměstnanců měly továrny Zora a Rupa. Do další skupiny s průměrným počtem 400–500 lidí patřily podniky Diana, Velim nebo Küfferle. Do skupiny s průměrným počtem 100–200 zaměstnanců spadaly např. olomoucké firmy Olfedo a Union nebo firmy Kolinea, Oriental, Jitřenka, Kluge nebo Hela. V téměř 40 evidovaných továrnách pracovalo na 11300 lidí.

 

 

muzeum cokolady a marcipanu tabor

Tento projekt CZ.1.14/3.2.00/05.01829

“Vybudování Muzea čokolády a marcipánu v Táboře”
je spolufinancován Evropskou unií